Jako malý kluk jsem snad jako většina začal jezdit na kole. Ještě předtím jsem na něm nikdy nejel a jednoho dne mi táta řekl, ať se na něm naučím jezdit. Myslel jsem, že mě drží a taky chvíli držel. Nakonec jsem zjistil, že mě nedržel už na začátku a já jel bez postranních koleček sám od sebe. Když jsem byl větší, chtěl jsem větší kolo, takové ty celoodpružené Olpran. Myslím, že jsme ho kupovali v Kauflandu. Na tomhle už mě nebavilo jezdit po silnici, a tak jsem začal sjíždět nějaké kopce, co jsme měli kousek od baráku. Samozřejmě jsem si občas rozbil hubu, nebo se rozbilo kolo.
Začátky na čtyřkolce
Jako malého mě táta vedl ke všemu možnému, hlavně co se týče řízení. No a jednoho dne mi koupil čtyřkolku, ta byla o obsahu 110 cc. Já se na ní učil jezdit, ale samozřejmě jsem se bál i na menším kopci, že se převrátím. Ale měl jsem z ní obrovskou radost, i když jsem původně chtěl motorku. Ale začal jsem milovat víc čtyřkolky. I když jsem tajně doufal, že přijde i motorka. Na tu ale nebyly peníze a já byl až moc spokojený se čtyřkolkou. Postupně, jak jsem si ji začal osahávat, tak jsem se přestával bát. Začal jsem jezdit slalomy mezi starými pneumatikami na zahradě. Ale cílem bylo vždy jezdit po zadním kole. Jezdil jsem s tátou na různé závody, ale jen se dívat. Na závody nebyly peníze ani čas a vždy jsem záviděl klukům, co závody jezdí. I tak jsem měl obrovskou radost. Občas jsme jezdili i na různé výstavy motorek, kde je většinou součástí nějaká show i se čtyřkolkami. Tam jsem to s tátou vždy okoukal, a pak jsem se to snažil udělat doma. Ale trochu jsem se bál. Ani ne toho, že se mi něco stane, ale že rozbiju čtyřkolku. Jak jsem byl trochu větší a čtyřkolka malá, bylo to pak pro mě jednodušší a jízdu po zadním jsem se naučil. A pak jsem nechtěl nic jiného dělat, než jezdit po zadním. Táta kupoval jeden kanystr benzinu za druhým a já jen jezdil a jezdil po zahradě u baráku. Jenže na show ukazovali i jízdu po bočních kolech a samozřejmě jsem se to musel naučit taky. Je to takový stunt riding na čtyřkolce.
Jak jsem byl větší a táta chtěl jezdit taky, koupil větší čtyřkolku již na SPZ, se kterou jsme mohli na silnici. Jezdili jsme tedy občas po výletech. Ale taky jsem vždy jezdil po polních cestách, i když bych správně neměl. No a jeden kamarád měl krosku, 65 cc Kawasaki. On chtěl jezdit na čtyřkolce, já na motorce. A tak jsme se vždy sešli, prohodili stroje a já konečně mohl jezdit na motorce. Jezdili jsme v horku, v zimě, v suchu i dešti přes různé cesty. Mamka vždy nadávala, že musí zase prát oblečení a že budu nemocný. Ale to mi nevadilo, vlastně ani ji, protože viděla, že z toho mám radost.
První motorka
No a jak jsem začal chodit na střední školu, ve druháku už jsem nechtěl jezdit autobusem. Chodil jsem za rodiči s nápadem, že si koupím motorku. Jenže nebylo úplně za co. Nějaké peníze jsem měl našetřené, ale to nestačilo. Ale rodiče byly proti. Táta má velký vztah k motorkám, ale možná právě proto se bál, protože ví, co se může stát. I tak jsem si začal jsem různě přivydělávat. Už jsem měl našetřeno víc peněz a začal jsem prohledávat inzeráty. No a našel jsem krásnou Yamahu WR 125 X, což je supermoto. Dá se řídit od 16 let, ale mě v té době bylo už 17. Začal jsem ji ukazovat tátovi, ale první, co mi řekl, bylo, že jsem se zbláznil. Druhý den jsme pro motorku jeli a já měl obrovskou radost. Takže motorku jsem měl, ale řidičák ještě ne. Každý den jsem chodil do garáže se na motorku podívat, ale věděl jsem, že na ni nemůžu nikam jet. Co nejrychleji jsem si dodělat řidičák A1 a najednou jsem se i těšil, že půjdu do školy, protože můžu jet na motorce. Bylo to úplně něco jiného. Tak začala moje cesta s motorkou.
Závěr
Od té doby jsem jezdil na různé výlety sám, nebo i s kamarádem, se kterým jsme se občas rozmysleli před školou, jestli do ni půjdeme, nebo se půjdeme raději projet. Hádejte, co většinou vyhrálo. Přesto jsem na školu nekašlal a měl jsem hezké známky. Takto to vydrželo 2 roky a já zjistil, že to na dlouhé cesty není a chtěl bych auto. Po dvou letech jsem s těžkým srdcem motorku prodal a za ty peníze jsem koupil auto. Přesto jsem vždy doufal, že si nějakou další někdy koupím. A přibližně takhle vedla moje cesta v lásce k motorkám…
